Nejlepší řešení na tvorbu stereofotografií je zcela jednoznačně stereofotoaparát. U něj konstruktéři vyřešili všechna úskalí stereofotografie, takže nám už zbývá jen naučit se s ním zacházet a fotit. Dnes už jsou kromě filmových dostupné digitální stereofotoaparáty.
Stereofotoaparáty jsou stavěny tak, aby co nejvíce napodobovaly lidské vidění, a to úhlem záběru a roztečí objektivů.
Úhel záběru jako lidské oko mají tzv. základní objektivy. To jsou obejktivy s ohniskovou vzdáleností rovnou úhlopříčce formátu. Pro kinofilm s formátem obrázku 24 x 36 mm to je 42 mm. Z nějakého záhadného důvodu se jako základní obejktiv u normálních fotoaparátů často používá 50mm, u stereofotoaparátů se většinou poctivě dodržuje uhlopříčka. Pro střední formát 6 x 6 cm to je 75 mm.
Průměrná rozteč lidských očí je 63 mm. Rozteč objektivů se tomu pokud možno přibližuje. Většina fotoaparátů má už z výroby přednastavené stereoskopické okno, a to tak, že rozteč políček na filmu je větší než rozteč objektivů, a to právě o deviaci (u kinofilmu 1,2 mm).
Tyto ideální parametry musí konstruktéři nějak napasovat do skutečných fotoaparátů. U někteých se to povedlo velmi dobře (např. východoněmecká Belplasca a sovětský Sputnik). U některých méně dobře a u některých se konstruktéři na tyto jednoduché ověřené pravdy vykašlali. To se týká zejména prvního digitálního stereofotoparátu Fujifilm Real 3D W1, kde konstruktéry neomezovalo vůbec nic a přesto navrhli foťák s bází 77 mm.
Existuje i několik speciálních typů stereofotoaparátů, například Macro Realist, který má rozteč obejktivů 15 mm. Jak název napovídá, je určen na makro snímky.
Proti normálnímu fotografování obyčejným foťákem má focení stereofotoaparátem jen dvě odlišnosti:
Tyto dvě základní pravidla stačí k tvorbě krásných efektních stereofotografií. Pokud se je naučíte dobře a plně využívat, diváci budou mít pocit jako by tam byli. Na rozdíl od normální fotografie není u stereofotografe nutné oddělovat hlavní motiv od pozadí hloubkou ostrosti, zobrazený prostor je oddělí mnohem efektivněji.